Podpora, pomoc, péče

Každý klient si nese svůj osobní příběh, který by měl pomáhající pracovník znát. Citlivým přístupem by mu pak měl pomoci v jeho příběhu pokračovat a to cestou, kterou si klient sám určí, ovšem která je zároveň reálná. Pro hledání a zdolávání této cesty nám může pomoci právě koncept „POPOPÉ“, který lze znázornit (viz obrázek).

V individuálních plánech se nahodile objevují pojmy jako podpora, dohled, pomoc, dopomoc, péče a další bez toho, aby si pomáhající pracovníci uvědomovali jejich hlubší význam. Podpora, pomoc a péče má tedy rozlišit míru podílení se na činnostech klienta samotným klientem a pracovníkem.

 

1.      PODPORA – označuje minimální účast pracovníka na činnostech klienta, fakticky se může jednat o podporu verbální (slovní vedení při činnosti), o dohled (pracovník je pouze přítomen) – „aktivní klient, pasivní pracovník“

Příklad podpory: v domově pro osoby se zdravotním postižením pracovník podporuje klienta při vaření odpolední kávy – je přítomen, slovně navádí klienta, jak zapnout rychlovarnou konvici, upozorňuje na vytažení konvice ze zásuvky po uvaření vody, pokud tak klient sám neučiní, pozoruje, jestli klient nalil do hrnku takové množství vody, aby se neopařil, až bude kávu přenášet.

 

2.      POMOC – označuje aktivní účast pracovníka na činnostech klienta vedle aktivní účasti klienta. Na činnosti se oba podílejí fyzicky – „aktivní klient, aktivní pracovník“

Příklad pomoci: klient využívá služeb pečovatelské služby při přípravě stravy. Klient, který používá pro chůzi dvě francouzské hole, vsedě u stolu oloupe brambory, pracovník je dá uvařit.

 

3.      PÉČE – označuje aktivní účast pracovníka na činnostech klienta, klient je pasivní – „pasivní klient, aktivní pracovník“

Příklad péče: v domově pro seniory poskytuje pracovník péči klientovi, který je zcela imobilní a není schopen verbálně komunikovat. Činnosti vážící se k péči o vlastní osobu a soběstačnosti vykonává v plném rozsahu pracovník. Pracovník musí mít schopnost rozpoznat, jakým způsobem klient vyjadřuje spokojenost, nespokojenost, co je mu příjemné, co nikoli apod., aby mohl při poskytování péče reagovat na potřeby klienta.

 

Uvědomělé rozlišování těchto pojmů vede k transparentnímu plánování sociální služby a z plánu je zřejmé, jestli dochází k rozvoji klientových schopností, na které poskytovatel může reagovat (např. změnou služeb domova pro osoby se zdravotním postižením na chráněné bydlení nebo hledáním možností, jak by se klient mohl navrátit do svého přirozeného prostředí, kde by mohl využívat nižší formu služeb – tedy ambulantní či terénní). Pokud již stav klienta vylučuje zapojení se do běžného života společnosti, poskytovatel dbá na důstojné prostředí a zacházení (viz výše § 38 zákona o sociálních službách).

Tento koncept umožňuje předcházet nadbytečné péči, která klientovi v jeho nepříznivé sociální situaci způsobuje další překážky v jeho rozvoji, motivaci, v důstojném žití.

 

(Publikováno v časopise Sociální práce 3/2011, autor, Soňa Chloupková, výňatek)